Ročník 47

Wabi Daněk

• AEmi7A
  P1:
  x--x--x--x x--x--x--x x--x--x--x x--x--x--x
• AEmi7AAEmi7AF♯miHmiC♯miDEAEmi7A
  S1:
  Nás bylo sedm romantiků netušících, že se všechno mění 

  A stačilo pár okamžiků, patnáct let, to vlastně tolik není 

  Však sotva pátek odhoukaj', to pomyšlení každýho z nás svádí  

  Svý tělo sádlem obalený napasovat do maskáčů z mládí
• AEmi7AAEmi7AF♯miHmiC♯miDEAEmi7A
  S2:
  Léta kráse nepřidaj' a nevyléčí naše ztuhlý hnáty 

  Jen v uších pořád zvoní blues, co zpívají nám telegrafní dráty 

  Zas jdeme známým údolím, tak jako v časech naší zašlý slávy  

  A slova městem neředěná snášejí se do vyrezlý trávy
• AEmi7AAEmi7AF♯miHmiC♯miDEAEmi7A
  S3:
  Pak čaj s příchutí jehličí a cigaretu zapalovat třískou 

  A kytaru vzít do klína a zpívat si tu píseň, kdysi blízkou 

  Text není žádnej Kainar, dávno víme, že je vlastně hloupá  

  Tak proč nám slzí oči, není přece vítr a kouř vzhůru stoupá
• AEmi7AAEmi7AF♯miHmiC♯miDEAEmi7AF♯miC♯miHmiDEAEmi7A
  S4:
  A je tu konec víkendu a všechno jako v obráceným filmu 

  Každej si schová do kapsy ten žhavej uhlík, kterej ještě zbyl mu 

  Ten uhlík, to je jistota, že všedními dny člověk nezmagoří  

  Čas od času se podívá a řekne: je to dobrý, ještě hoří 

  Ten uhlík, to je jistota, že všední dny člověka neumoří  

  Čas od času se podívá a řekne: je to dobrý, ještě hoří